Tyto recepty jsou určeny všem, kdo sice netráví v kuchyní rádi mnoho času, ale není jim jedno, co si dávají na talíř.
Inspirováno hlavně ženami, co nemají čas pro sebe, ale milují své blízké, tak se jim snaží vařit.
Přeji hodně zdraví a dobrou
chuť.
Úvod
Jsem člověk, který je nucen stravovat se v restauracích, ale který poznal i pozadí přípravy pokrmů, proto si ráda připravím jídlo sama. Vím, z čeho je připravené, jak dlouho probíhala tepelná úprava, že bylo připraveno s láskou a pak si na něm aspoň pochutnám.
I kuchař v restauraci je
jen člověk. Své povolání vykonává léta, a i kdyby to bylo jenom krátce, je
prostě v práci a vaří pro své hosty, nikoli pro konkrétního člověka. Jeho
úmyslem je za svou práci dostat zaplaceno. Má zažité postupy, dělá je rutinně a
někdy na to nemá náladu, může ho to otravovat. Tato energie se pak odrazí i v
jídle, které následně zkonzumuje host a tomu může být těžko, ani neví po čem.
Navíc je nás spousta, co máme
intolerance na určité potraviny a u stravy poskytované v restauracích se
těmto potravinám těžko vyhýbáme, přestože na jídelním lístku vybereme to, co
považujeme za bezpečné (pokud to tam najdeme). Proto si raději, pokud je to
možné, vařím sama a dám si do jídla, bez ohledu na staré receptury, suroviny,
které mi nevadí a jídlo zpestří. Některé recepty budou možná jiné, než je
zvykem. Žijeme v jiné době, a tak je vhodné stravovat se lehce a moderně.
Ráda bych také po dlouholetém
nekonečném boji s hmotností ukázala, že je dobré přijímat a zkoušet nové
chutě, záměny surovin a u vaření přemýšlet. Rozhodně se nevyplatí žít
stereotypně v zažitých kolejích. Pořád je co objevovat i na talíři. Možná
vás to objevování nakonec začne bavit.
Vlastně, když si to tak
uvědomuji zpětně, není divu, že můj žlučník nevydržel. Tenkrát propagoval v televizi
zdravou stravu jenom doktor Doleček a ty jeho rady jsme vnímali spíš jako
hrozby než pomoc. Vlastně až nyní vím, že nejzdravěji z nás jedl asi
dědeček, který vyžadoval vývary a čerstvé jídlo, k snídani si dal kousek
suchého chleba, k svačině jen jablko, večeřel většinou meltu s nalámaným
chlebem, jedl velmi střídmě. Asi proto si nikdy nestěžoval na problémy
s pohybem. Taky jsem si uvědomila, že mnou nenáviděné večeře jako brambory
s tvarohem a kyselým mlékem, které babička nechala kysnout, potom
rozkvedlala a podala nám ho, jsou vlastně blahodárné pro tělo a stačí. Jenže já
ten tvaroh, mléko a ty sladké pochoutky nenáviděla, ale nic jiného nebylo,
takže mi nezbylo než to sníst.
Tyto převzaté návyky jsem
samozřejmě přenesla do své rodiny, kde jsem brzy narazila. Manžel je úplně
z jiného těsta, přes den nejí a nebyl zvyklý na domácí „chudou“ stravu,
navíc nepozře máslo, tak jsem o přípravě pokrmů musela více přemýšlet. Jasně,
máslo jsem nahradila sádlem a olejem, ale on si držel svoje zvyky, takže aby se
to nevyhodilo, dojídala jsem. Při mém sedavém zaměstnání jsem musela občas
ubrat ve stravě, a tak se nakonec všechno vyvinulo jinak. Vařila jsem jiné
jídlo pro manžela a jiné pro sebe. Časem se své oblíbené guláše naučil vařit
sám a to mne nadobro osvobodilo. Ale vaření je pro mě relaxace, tak si vařím jen
tak sama pro sebe, pro návštěvy, pro čtenáře. Stravu jsem dost odlehčila a
upravila jídelníček tak, abych měla energii na celý den, ale v noci mě nic
nezatěžovalo.
---
Ale k jídelníčku v dnešní podobě jsem došla postupně a nebylo to hned. Poté, co jsem se přestěhovala, jsem prošla vývojem při hledání své cesty. Zvyklá na vydatný jídelníček, jehož výsledkem byla alergie, nadváha a potíže se žlučníkem, jsem začala experimentovat se stravou. Alergie s projevy alergické rýmy, zánětu v očích, silně svědivou vyrážkou a nepříjemnými otoky obličeje, prstů, břicha i jiných částí těla, mě donutila. Bylo mi sotva třicet, měla jsem za sebou neustálé kritiky lékařky, při své výšce 156 cm jsem se nevešla do tabulek. Měla jsem samé omezování kvůli kašli, kvůli strachu babiček, kvůli alergii, kvůli všemu možnému a poté, co jsem vyzkoušela první hubnoucí kurs s docela slušným úspěchem, jsem se stejně dozvěděla jenom to, že se člověk musí pořád omezovat a pohybovat.
V té době jsem neměla
problémy s pohybem, ani sedavé zaměstnání, ale změna zaměstnání později byla
příčinou, že jsem zase rychle přibrala. Kontrolovat restaurace bez objednávky a
nějaké konzumace je zhola nemožné, kalorie jsou v jídle i pití, takže pár
kil se mi rychle vrátilo, a tak začaly mé experimenty s jídlem.
Dostala se mi do ruky kniha
„Fit pro život“ propagující jíst dopoledne jen ovoce a zeleninu a více méně
makrobiotickou stravu. Zkusila jsem to, ale trávení se do dvou týdnů ozvalo.
Pro mě to prostě vhodné nebylo. Začala jsem se tedy zajímat o makrobiotickou
dietu. Jsem zvyklá jíst všechno, takže nepohrdám žádnou krmí, ale v době
konce minulého století nebyl takový výběr potravin, tak jsem si zkoušela udělat
karbanátky ze sóji a čočky, různé pokrmy ze semínek a jedla celozrnné pečivo.
Byla to dobrota, cítila jsem se skvěle, ale ne natolik, abych u toho zůstala.
Pak jsem se setkala s dělenou stravou a začala vymýšlet i recepty
s oddělením sacharidů a živočišných bílkovin. Tahle strava mi sice
chutnala, ale taky narazila na problém, že se třeba v restauraci tenkrát
v duchu oddělené stravy nedalo stravovat, takže jsem zase ustoupila.
Zkoušela jsem vymyslet jídelníček podle krevních skupin, s omezením cukrů,
podle čínské medicíny, prozkoumat i ajurvédu, abych nakonec došla k tomu,
že nejlépe mi vyhovuje kombinace, tedy pestrá strava podle chuti, pokud možno
vyvážená.
Abych vyprávění o své cestě za
štěstím nějak završila, nebudu lhát a klidně rovnou řeknu, jak to dopadlo.
Párkrát jsem ještě shodila i přibrala, zašla na obezitologii, kde mi nabídli
jen prášky, vyzkoušela ještě dvě metody hubnutí. Z jednoho období života
jsem napsala „Vydrž 12 týdnů“, abych si připomínala, jak to všechno probíhalo,
pak jsem ještě zašla do výživové poradny, kde mi řekli, jak se stravovat úplně
jinak. Utratila jsem za to pár peněz, ochutnala pár výživových doplňků,
vyzkoušela, co má trávicí soustava ještě unese, přibyly mi svaly, ale dobrá
nálada mě neopustila a získala jsem nové stravovací návyky, které mi pomohly
zbavit se těch minulých. Rozhodně to nechci nijak zlehčovat. Nejsem sice
modelka, ale už skoro 30 let se cítím celkem v pohodě, alergie to nejspíš
vzdala a já zas pochopila, že přežít se dá opravdu i s minimem. Stačí
kefír a nějaká vláknina, která celkem zasytí a než mi zase vytráví, tak si
dojdu nakoupit. Tak mě zrovna napadlo, víte, že vláknina je to jediné, co mi ve
spíži nesežerou moli? Čert ví, z čeho je?
Nyní vařím vlastně z několika
surovin pořád dokola a rozhodně se nesnažím experimentovat s konzervami,
stravou v sáčku ani v krabičkách připravených do mikrovlnky a
podobnými produkty. Jasně, žijeme v civilizaci a jsou situace, kdy je
potřeba se tzv. odbýt, ale myslím, že lze vymyslet jakoukoli jinou alternativu
než tohle. Polévky do hrnku si dávám jen někdy, když mám naléhavou touhu po
teplém nápoji a je čas na svačinu (spíš v zimě) a z instantních jídel
nepohrdnu vločkovou nebo celozrnnou kaší, která dříve nebývala mezi favority
mého jídelníčku. Tohle jsem v poslední době přehodnotila ze zdravotních
důvodů a taky proto, že kaše klidně nahradí vepřovou s knedlíkem
v krabičce do mikrovlnky. Je výživná, zasytí, nebude mi po ní špatně, je
to vhodná snídaně, oběd i večeře a neublíží trávicímu traktu.
Mé pozornosti neunikly ani
v současné době moderní drinky a šťávy a ráda si to dám. Bohužel hlídám
cukr, takže nemohu všechno, co bych chtěla, ale i smoothie nebo dobrý ovocný
nápoj může nahradit jídlo v nouzi, a navíc organismu prospěje. Samozřejmě
mám na mysli džusy přírodní, případně neslazené, nejlepší je ale asi ovoce a
zelenina vcelku, jsou přece banány, jablka, švestky, rajčata, okurky a nyní i
zeleninové chipsy. I bez nechutné umělé kuchyně se dá přežít docela dobře a
úmrtí hladem nehrozí. Bez ohledu na to, co tvrdí výrobci a prodejci, si myslím,
že nebezpečné jsou spíš ty hotové pokrmy, i když ne hned, ale při jejich
častější konzumaci určitě hrozí rizika. Podle mého názoru je většina té stravy
vlastně mrtvá hmota, která nestojí za konzumaci.
Byla doba, kdy jsem si to
nemyslela, i když můj instinkt mě z důvodu profesní deformace do jisté
míry chránil. Ujížděla jsem na bagetách. Nějakou dobu jsem s nimi také
experimentovala a dávala si je i v době redukce váhy. Započítány do denního
příjmu mi až tak nevadily, většinou jsem si je dala k snídani a na úkor
večeře, které jsem pak odbývala zeleninovými saláty. Nějakou dobu to šlo, ale
jednoho dne jsem si do bagety kousla a připadala mi jak polystyren.
Byla úplně bez chuti a jako by
byla cítit hnilobou. Úplně mi to docvaklo, z čeho se skládá, jak dlouhou
má dobu spotřeby, třeba i více jak týden, jak ji zabalí i s pomazánkou do
igelitu, přidají jen uzeninu, kousek mokré okurky a vajíčka, zalijí nějakou
majonézou a pak ji expedují do obchodu, kde se povaluje v přepravce, než
ji dají do lednice a tam čeká vystavena na svého konzumenta. Zvedl se mi
žaludek. Vždyť v tom vlhkém prostředí se množí plísně. Ne nadarmo jsme na
střední škole dostali za úkol vypěstovat hlavičkovou plíseň na chlebu, sledovat
dobu, kdy se vytvoří a pak si ji očichat. Už po třech dnech tam jistě musí být,
jak mi nos napovídal. A od té chvíle jsem začala vnímat jinak i ostatní pokrmy,
až mi přestalo úplně chutnat a já jedla jenom s odporem a z donucení.
Než se mi chuť vrátila, musela jsem některé věci přehodnotit a snažit se
pochopit. Naordinovala jsem si pár změn, které se netýkaly jenom jídelníčku,
ale v zájmu zachování zdraví jsem se snažila nastartovat novou etapu.
Všechno chvíli trvá a většinou
nic nejde hned a hladce, ale nakonec jsem se posunula dál. Nejsem světice,
samozřejmě, že jsou chvíle, kdy si dám i bagetu, ale teď zásadně celozrnnou, co
nejčerstvější a pokud možno nebalenou. Můžete si schválně udělat malý testík,
stačí si namazat housku s uzeninou a zeleninou, zabalit do mikroténu a
sledovat, jak dlouho hezky vypadá.
Tak to byl úvod pro pochopení
dalšího obsahu a případné komentáře nechám k jednotlivým receptům.
Motto pro mé stravování je:
Dej
si, ale nepřežírej se!
Žádné komentáře:
Okomentovat